Ahoj bráško,
nenávratně v prdeli jsou léta, kdy jsi byl můj osobní ladič (porodila jsem si nového, mladšího... ten se nezakecá :)). Koně už maluju, podrž se "já umělkyně", výhradně na počítači (bohužel teď ani není čas na pastelky)...
Už Tě asi nedokážu vnímat, jako toho velkýho bráchu, táborovýho mazáka, na kterýho jsem byla v hlubokém skrytu duše hrdá, že je "můj".
Mé já už se uklidnilo, že Tě nikdy nedožene, nikdy se Ti nevyrovná... už dávno ví, že tady má své úkoly a jen by ztrácelo čas a energii. Tvar mých palců mi taky přijde ok :)) Už se neurážím, jen tak někdo mě nevytočí, mám dobrou školu ;-) ... a taky děkuju bohu, že neumím házet!
Pamatuješ, jak jsme si představovali kde budeme v roce 2000?... dneska už dávná historie :)) ... sakra to to letí...
Vím, že se v každodennosti hodně míjíme a někde uvnitř mě to mrzí... v nikom, ale nemám takovou jistotu, že je tady a podrží mě i v časech nesnadných.
Tomíku, díky, že jsi :)
Všechno nejlepší!
Tvá umělkyně
